Tělní tekutiny a jejich funkce

Tělní tekutiny tvoří asi 65 % našeho těla a jsou nezbytné pro přežití. Dělíme je na intracelulární tekutinu (ICT) uvnitř buněk, která tvoří asi 40 % hmotnosti těla a obsahuje hlavně draslík, hořčík a fosfáty. Druhou skupinou je extracelulární tekutina (ECT) mimo buňky, která představuje asi 20 % hmotnosti těla.

ECT dále dělíme na krevní plazmu (5 % hmotnosti těla), intersticiální tekutinu mezi buňkami (15 %) a specializované transcelulární tekutiny jako mozkomíšní mok nebo kloubní tekutinu. V ECT převažuje sodík, chloridy a hydrogenuhličitany.

Tělní tekutiny plní řadu životně důležitých funkcí. Zajišťují přenos kyslíku a oxidu uhličitého, transportují hormony, vitamíny a živiny po těle. Zároveň odvádějí metabolity, podílejí se na obranyschopnosti, zajišťují krevní srážlivost při poranění, rozvádějí teplo a udržují homeostázu.

💡 Zajímavost: Homeostáza (stálost vnitřního prostředí) zahrnuje udržování pH kolem 7,4 v krvi a stálého množství vody v těle. Její narušení může vést k vážným zdravotním problémům.

Krev a její složení

Krev je životně důležitá tekutina, která má konstantní objem - u žen 4,5-5 litrů, u mužů až 6 litrů. Pokud přidáme do krve citronan sodný (který vychytá vápník), můžeme krev odstředit a sledovat její složení.

Krev se skládá ze dvou hlavních částí:

1. Krevní plazma (55 % objemu) - obsahuje 91 % vody, 8 % organických látek (především bílkovin) a 1 % iontů rozpuštěných solí. Nejdůležitější jsou ionty sodíku, chloru, vápníku a hydrogenuhličitanů, které pomáhají přenášet CO₂ a udržovat pH krve.

2. Krevní částice (45 % objemu) - zahrnují červené krvinky (erytrocyty), bílé krvinky (leukocyty) a krevní destičky (trombocyty).

Když zbavíme krevní plazmu bílkovin, získáme krevní sérum. V séru najdeme důležité bílkoviny jako albuminy (váží vodu a další látky), globuliny (včetně protilátek) a transferin (transportuje železo). Tyto bílkoviny se tvoří v játrech.

⚠️ Pozor: Při podvýživě nebo poškození jater může v těle vznikat nedostatek albuminu, což vede k hromadění vody ve tkáních a otokům. Tento stav je typický pro kwashiorkor, typ podvýživy u dětí v rozvojových zemích.

Červené krvinky a jejich funkce

Erytrocyty jsou fascinující buňky specializované na přenos kyslíku. Nemají jádro, mitochondrie ani ribozomy, což jim umožňuje maximálně využít vnitřní prostor pro hemoglobin. V jednom mikrolitru krve najdeme asi 5 milionů červených krvinek, muži jich mají více než ženy.

Červené krvinky mají bikonkávní (dvojitě vydutý) tvar, který zvětšuje jejich povrch pro výměnu plynů. Vznikají procesem zvaným erytropoéza v červené kostní dřeni a žijí asi 120 dní. K jejich tvorbě potřebujeme železo, vitamin B a kyselinu listovou.

Když červené krvinky zestárnou, ztrácí pružnost membrány a jsou ve slezině zlikvidovány fagocytózou. Tento proces se nazývá hemolýza. Hemoglobin se pak rozloží - železo se váže na ferritin, globiny se rozloží na aminokyseliny a jádro hem se rozloží na žlučové barvivo bilirubin.

Samotný hemoglobin je neuvěřitelně účinný přenašeč kyslíku. Každý erytrocyt obsahuje asi 265 milionů jeho molekul! Jedna molekula hemoglobinu může vázat čtyři molekuly kyslíku. V plicích, kde je koncentrace kyslíku vysoká, se kyslík váže na hemoglobin, a v tkáních s nízkou koncentrací kyslíku se zase uvolňuje.

💡 Zajímavost: Rozklad hemoglobinu můžeme vidět na modřině, která postupně mění barvu, jak se hemoglobin rozkládá na různé produkty.

Transport plynů v krvi a krevní skupiny

Kyslík se v krvi přenáší především vázaný na hemoglobin. Naopak oxid uhličitý se transportuje třemi způsoby: rozpuštěný v plazmě (8 %), vázaný na hemoglobin jako karbaminohemoglobin (25 %) a ve formě hydrogenuhličitanových iontů (67 %).

Hemoglobin může být zablokován některými látkami. Oxid uhelnatý (CO) má k hemoglobinu vyšší afinitu než kyslík, a proto blokuje vazbu kyslíku, což může vést k udušení. Podobně dusitany a dusičnany mohou oxidovat železo v hemoglobinu, což také brání vazbě kyslíku.

Při fyzické námaze nebo v prostředí s nízkým obsahem kyslíku ledviny vylučují erytropoetin (EPO), který stimuluje tvorbu červených krvinek. Tento mechanismus využívají někteří sportovci jako formu dopingu.

Krevní skupiny jsou určeny různými molekulami na povrchu červených krvinek. Nejznámější je systém ABO, který rozlišuje krevní skupiny podle přítomnosti antigenů A a B. Skupina A má antigen A, skupina B má antigen B, skupina AB má oba antigeny a skupina 0 nemá žádný. V plazmě pak máme protilátky proti antigenům, které nemáme na vlastních krvinkách.

Důležitý je také Rh faktor, který je buď přítomen $Rh+$ nebo nepřítomen $Rh-$. V České republice má 90 % lidí Rh+ krev, nejčastější krevní skupinou je A (42 %), následovaná skupinou 0 (39 %).

⚠️ Pozor: Nesprávná krevní transfuze může vést k vážným komplikacím, protože protilátky v krvi příjemce mohou napadnout krvinky dárce. Proto je důležité znát svou krevní skupinu!

Krevní destičky a srážení krve

Trombocyty jsou malé buněčné fragmenty o velikosti asi 3 μm, které vznikají odštěpením z velkých buněk v kostní dřeni zvaných megakaryocyty. V jednom mikrolitru krve máme 150 000-300 000 krevních destiček a jejich životnost je přibližně 10 dní.

Hlavní funkcí krevních destiček je zastavení krvácení při poranění cévy. Tento složitý proces nazýváme koagulace. Když dojde k poranění cévy:

1. Destičky se naváží na odhalená kolagenová vlákna v místě poranění
2. Uvolňují chemické látky, které přitahují další destičky, a vytváří se měkká zátka
3. Aktivují se koagulační faktory, které přeměňují fibrinogen na fibrin
4. Fibrin vytvoří pevnou síť, která zpevní destičkovou zátku
5. Vzniká trombus (krevní sraženina), která uzavírá ránu
6. Postupně dochází k opravě cévy a trombus se odbourá

Pro srážení krve je důležitý protrombin, látka, která se může přeměnit na aktivní enzym trombin. K jeho syntéze je potřeba vitamin K, který získáváme z listové zeleniny a díky střevním bakteriím. Nedostatek vitaminu K vede k vysoké krvácivosti.

💡 Zajímavost: Pro zachování nesrážlivé krve se při odběrech používá citronan sodný, který váže vápenaté ionty potřebné pro srážení. V těle přirozeně působí protisrážlivá látka heparin, která udržuje krev tekutou.

Bílé krvinky a imunita

Leukocyty jsou jediné krevní elementy s jádrem a jejich hlavní funkcí je zajišťovat obranyschopnost organismu. V jednom mikrolitru krve máme 4 000-10 000 bílých krvinek, při infekcích se jejich počet zvyšuje.

Bílé krvinky dělíme na:

1. Agranulocyty (bez granul v cytoplazmě):

   • Lymfocyty (20 %) - dělí se na B-lymfocyty (tvorba protilátek) a T-lymfocyty (buněčná imunita)
   • Monocyty (5 %) - velké buňky, které pohlcují a ničí cizorodé látky, mohou se přeměnit na makrofágy

2. Granulocyty (s granuly v cytoplazmě):

   • Neutrofilní (70 %) - hlavní fagocytující buňky, žijí krátce $6-8 hodin v krvi$
   • Eozinofilní (3 %) - bojují proti parazitům
   • Bazofilní (2 %) - uvolňují histamin a heparin

Při srážení krve po poranění cévy se trombocyty navazují na kolagenová vlákna, uvolňují chemické látky, které přitahují další destičky, a vytváří měkkou zátku. Ta se zpevňuje fibrinovou sítí, vzniká trombus a později dochází k opravě cévy.

⚠️ Pozor: Pro srážení krve je nezbytný vitamin K, který se účastní syntézy protrombinu. Jeho nedostatek vede k vysoké krvácivosti, což může být nebezpečné při zraněních.

Imunitní systém a jeho fungování

Náš imunitní systém je složitá síť buněk a mechanismů, které nás chrání před infekcemi a nemocemi. Rozlišujeme dva hlavní typy imunity:

1. Vrozená (nespecifická) imunita - reaguje na všechny patogeny stejně, zahrnuje:

   • Fyzické bariéry (kůže, sliznice)
   • Chemické bariéry (slzy, sliny, žaludeční kyselina)
   • Fagocytující buňky (neutrofily, makrofágy)

2. Adaptivní (získaná, specifická) imunita - formuje se během života a je zajištěna B a T-lymfocyty.

Při setkání s patogenem:

• B-lymfocyty rozpoznají antigeny na jeho povrchu a začnou se množit
• Vznikají plazmatické B-lymfocyty, které produkují protilátky
• Protilátky označí patogen pro fagocytující buňky
• Po prodělané infekci zůstávají paměťové B-lymfocyty, které zajistí rychlejší odpověď při příštím setkání s patogenem

T-lymfocyty zabíjejí napadené, nádorové nebo cizorodé buňky tím, že v jejich membráně vytvoří otvory nebo spustí buněčnou smrt.

Alergie je nepřiměřená imunitní odpověď na neškodné podněty, jako jsou prach, pyl nebo potraviny. Při alergické reakci se uvolňuje histamin, který způsobuje zúžení tepének a vlásečnic, což vede k otokům. Proti histaminu působí antihistaminika.

💡 Zajímavost: Když je buňka napadena virem, vysílá varovné signální molekuly zvané interferony, které v okolních buňkách zastaví přepis nukleových kyselin a výrobu bílkovin, čímž brání šíření infekce.

Imunita a krevní oběh

Imunitní systém zahrnuje několik typů buněk, které nás chrání před infekcemi. Eosinofilní granulocyty (3 % bílých krvinek) žijí v krvi 8-12 dní a bojují především proti parazitům. Bazofilní granulocyty (2 %) uvolňují histamin, který rozšiřuje cévy, a heparin, který zabraňuje srážení krve v místě zánětu.

Od narození máme vrozenou imunitu, která reaguje na všechny patogeny stejně. Zahrnuje bariéry jako kůže a sliznice, a buňky jako neutrofily a makrofágy. Během života získáváme adaptivní imunitu díky B a T-lymfocytům, které se přizpůsobují konkrétním patogenům.

Při infekci B-lymfocyty rozpoznají antigeny patogenu, namnoží se a vytvoří protilátky, které patogen označí pro fagocytující buňky. Po prodělané infekci zůstávají paměťové B-lymfocyty, které zajistí rychlejší odpověď v budoucnu. T-lymfocyty zabíjejí napadené nebo nádorové buňky.

Krevní oběh je uzavřený systém, ve kterém obíhá krev. Skládá se z tepen (vedou okysličenou krev od srdce), žil (vedou odkysličenou krev k srdci) a vlásečnic (zajišťují výměnu látek mezi krví a tkáněmi). V oblasti vlásečnic vzniká mezibuněčná tkáňová tekutina, která je nasávána mízními cévami a vrací se jako lymfa zpět do krevního oběhu.

⚠️ Pozor: Alergie je nepřiměřená reakce imunitního systému na běžně neškodné látky. Projevuje se uvolněním histaminu, což může vést k otokům, svědění nebo dokonce k život ohrožujícímu anafylaktickému šoku.

Krevní oběh a cévy

Krevní oběh se skládá z malého (plicního) a velkého (tělního) oběhu. K srdci jsou připojeny největší cévy - tepny, které vedou krev od srdce, a žíly, které vedou krev k srdci.

Tepny (arterie) vedou obvykle okysličenou krev a postupně se větví na menší tepénky a vlásečnice. Žíly (vény) vedou většinou odkysličenou krev a spojují se z vlásečnic přes žilky do velkých žil. Vlásečnice (kapiláry) objevil Marcello Malpighi.

Stavba cév je přizpůsobena jejich funkci:

• Vnitřek cév je vystlán endotelem (v srdci se nazývá endokard)
• Vnější strana endotelu je obalena bazální membránou
• Směrem vně se nachází vrstva hladké svaloviny (u tepen je tlustší kvůli vyššímu krevnímu tlaku)
• Vnitřní povrch žil obsahuje chlopně, které brání zpětnému toku krve
• Povrch cév tvoří pružná vazivová vrstva

Hladká svalovina v cévách je ovládána vegetativním nervstvem a hormony, což umožňuje zúžení a rozšíření cév podle potřeb organismu. Po fyzické aktivitě se cévy rozšíří, aby se zvýšilo prokrvení svalů. Když se stydíme, rozšíří se cévy v oblasti boltce a zčervenáme.

💡 Zajímavost: Krevní tlak se měří v jednotkách mm Hg (milimetry rtuťového sloupce) a optimální hodnota je 120/80. Systolický tlak (120) vzniká při stahu srdečních komor, zatímco diastolický tlak (80) je při jejich relaxaci.

Cévy a krevní tlak

Cévy jsou fascinující trubice, které se přizpůsobují potřebám našeho těla. Jejich vnitřní vrstva, endotel, je tvořena dlaždicovými buňkami, které jsou jedinými buňkami tvořícími vlásečnice. Směrem vně najdeme hladkou svalovinu, která je u tepen tlustší kvůli vyššímu krevnímu tlaku. Na povrchu cév je pružná vazivová vrstva.

Naše tělo dokáže upravovat průtok krve zúžením nebo rozšířením cév. Po fyzické aktivitě se cévy ve svalech rozšíří, aby dodaly více kyslíku. Když se stydíme, rozšíří se cévy v oblasti uší a tváří, a proto zčervenáme. Po jídle se rozšíří cévy podél trávicí soustavy, aby odvedly živiny.

Krevní tlak je síla, kterou krev působí na stěny cév. Při stahu komor (systola) vzniká systolický tlak (typicky 120 mm Hg), při relaxaci srdce (diastola) měříme diastolický tlak (typicky 80 mm Hg). Optimální hodnota krevního tlaku je tedy 120/80.

K měření krevního tlaku používáme tlakoměr (tonometr). Při měření nafoukneme manžetu na paži, která přeruší tok krve, a postupně snižujeme tlak. Když systolický tlak překoná tlak manžety, uslyšíme první zvuky. Když tlak klesne na diastolický tlak, zvuky ustanou.

⚠️ Pozor: Ateroskleróza je nebezpečné onemocnění, při kterém se na vnitřní straně tepen usazují tukové pláty, což vede ke zúžení cév a nedostatečnému prokrvení. Je hlavní příčinou infarktu myokardu a mozkové mrtvice.